Co s sebou do čekárny, aby děti vydržely bez hraček

Co si vyzkoušet, než hru koupí

Na křižovatkách přidejte doplňkovou značku, která říká, kudy ne. Třeba dvě zkřížené větve znamenají slepou uličku. Délku trasy počítejte podle nejpomalejšího člena, ne podle sebe. Pokud jdete v noci, používejte reflexní pásky nebo světélkující provázek, ale vždy je připevněte tak, aby nevisely do cesty.

Jak značit, aby to fungovalo i v dešti a šeru Fáborky važte ve výšce očí, ne u země, kde je zakryje tráva nebo je rozdupe zvěř. U každé odbočky dejte značku dvakrát: jednu před odbočením a jednu za ním. Šipky z větviček klást na zem má smysl jen na rovném a vlhkém povrchu, jinak je vítr rozhodí. Křídou na kámen nebo kmen značte jen tam, kde skutečně vydrží — na mechu a trouchnivém dřevě se rozmaže.

Jedenáctileté děti už většinou nechtějí jen tak pobíhat po hřišti. Chtějí pravidla, napětí a pocit, že něco řeší. Když jim nabídnete klasickou honičku, do dvou minut se rozprchnou. Nejde o to, že by je pohyb nebavil. Vadí jim nuda a předvídatelnost. Řešení není složitější hra, ale chytřejší zadání.

Důležité je zapojit i tělo. V čekárně se nedá běhat, ale můžete dělat tiché pohyby: zvedat nohy, kroužit rameny, napodobovat zvířata. Hra „udělej, co říkám, ale potichu" funguje i v malém prostoru. U starších dětí zkuste vyprávění příběhu po řadě: jeden řekne větu, druhý pokračuje. Čím bláznivější, tím lepší. Vyhněte se ale hlasitému smíchu, ať nerušíte ostatní pacienty. Pokud dítě začne být neklidné, nechte ho chvíli jen tak sedět. Někdy je nejlepší nedělat nic a nechat ho pozorovat okolí.

Další je „stíny". Dvojice se chytí za ruce, jeden vede, druhý napodobuje každý pohyb. Po minutě se vymění. Nejde o rychlost, ale o přesnost. Tato hra funguje i pro děti, které nejsou nejrychlejší, a přesto se zapotí. Typická chyba je nechat dvojice stejné celou dobu. Po dvou kolech je potřeba je promíchat, jinak se začnou nudit.

U skupiny do šesti hráčů je největší past v tom, že jeden vybitý hráč znamená obrovský zásah do hry. Pokud hrajete klasicky na dvě družstva, zbývají po prvním vybití třeba jen dva lidé na straně. Hra se rychle láme a slabší hráči stojí většinu času mimo. Řešení je jednoduché: hrajte na jednoho vybíjejícího uprostřed a ostatní kolem něj. Ten, kdo dostane míč, se stává vybíjejícím a předchozí vybíjející se vrací do pole. Pravidlo „kdo vybije, jde do středu" drží všechny ve hře neustále a nikdo nečeká deset minut na střídání.

Stopovaná v lese není jen o tom, kdo je rychlejší. Rozhoduje o tom, jestli trasa vede tam, kam má, a jestli se všichni vrátí. Než vyrazíte, projděte si terén na mapě a vytipujte si dva záchytné body, které jsou vidět z dálky — třeba výrazný kopec nebo rozcestí s posedem. Trasu naplánujte tak, aby se dala zkrátit nebo opustit, kdyby se něco stalo.

Značení začněte tím, že si ujasníte, pro koho stopu stavíte. Pro děti stačí kratší okruh s jasnými značkami, pro dospělé můžete přidat odbočky. Vždy používejte jen jeden typ značky a jeden materiál — buď jen fáborky, nebo jen šipky z klacků. Míchání více systémů mate a nutí lidi přemýšlet, místo aby šli.

Hry, které zaměstnají ruce i hlavu Karty se dají využít i bez stolku. Zahrajte si „hledej stejnou barvu" nebo „řekni, co je na kartě jinak". Pokud máte jen obyčejný papír, nakreslete mřížku a hrajte piškvorky. Dítě se učí čekat na tah a soustředit se. U menších dětí místo karet použijte prstové hry: „Kde je palec?", „Kolik prstů schovám?" nebo jednoduché rytmické tleskání. Nepoužívejte mobil jako hlavní zábavu. Obrazovka sice zabaví okamžitě, ale dítě pak hůř zvládá nudu a čekání. Pokud už mobil vytáhnete, nastavte jasný limit: jedna hra, jeden příběh, a pak konec.

Než vyrazíte k lékaři, připravte si vlastní zásobu podnětů. Nejde o to nosit plnou tašku věcí. Stačí tři až čtyři předměty, které se vejdou do kapsy a vydrží opakované použití. Základ tvoří papír a tužka, malá knížka nebo časopis, balíček karet a jedna plochá hračka. Vše ostatní je navíc a jen zdržuje. Před odchodem zkontrolujte, zda v čekárně není zakázáno jídlo nebo pití. Pokud ano, vynechte svačinu a nahraďte ji hrou.

Na co si dát pozor: nenosťe hračky, které dělají hluk, svítí nebo se rozbíjejí. Malé části jsou nebezpečné pro menší děti. Také se vyhněte sladkostem jako odměně za čekání. Dítě si rychle zvykne, že za trpělivost dostane jídlo, a příště bude čekat ještě hůř. Místo toho chvalte konkrétně: „Vydržel jsi sedět, než jsme šli dovnitř." Pokud dítě pláče, neignorujte to. Zkuste ho vzít na klín, tiše mluvit a nabídnout jednoduchou činnost. Čekárna není soutěž v tichosti.