Když potřebujete najít cestu v temné chatě, osvojte si hmatovou paměť

Typické chyby, které se opakují: koupě boty o číslo menší s tím, že se „rozšíří", nošení zcela nových bot na dlouhou túru bez prvního kratšího seznámení, podcenění ponožek a nákup podle slevy na konci sezony bez vyzkoušení. Botu nikdy nekupujte jen podle velikosti uvedené na krabici – každý výrobce čísluje jinak. Vždy zkuste obě boty, i když máte jednu nohu menší.

Hotovou desku poznáte podle povrchu. Vezměte si kladivo a hřebík. Přiložte hřebík na povrch a jemně poklepejte. Pokud se hřebík zaryje hluboko, je pojiva příliš mnoho. Pokud se po povrchu jen klouže a zanechává sotva znatelný důlek, jste na dobré cestě. Další zkouška je vizuální: povrch nesmí být lesklý. Lesk znamená, že asfalt vyplaval na vrch. Matný, mírně drsný povrch s viditelnými zrny kameniva je správný. Také zkuste na povrch kápnout vodu. Pokud voda okamžitě vsákne, je deska příliš pórovitá – chybí jemné částice nebo je pojiva málo. Voda by měla chvíli stát v tenké vrstvě, než pomalu vsákne.

Turistické boty pro ženy nejsou jen zmenšeninou pánských. Liší se šířkou v patě, objemem v nártu i tvarem klenby. Pokud vybíráte podle barvy nebo podle toho, co má kamarádka, s velkou pravděpodobností skončíte s botou, která někde tlačí. Začněte tím, že si změříte nohu večer, kdy je mírně zvětšená, a to v ponožce, ve které budete skutečně chodit. Změřte obě nohy a řiďte se delší z nich. Délka vnitřní stélky má být o půl až jeden centimetr delší než vaše noha, jinak si při sestupu sedřete nehty.

Po návratu psa zkontrolujte, jestli nemá otlaky od vodítka nebo od postroje. Pokud ano, upravte vybavení nebo délku trasy. Chůze na vodítku při túře je dovednost, která se zlepšuje postupně. Někdy stačí změnit tempo, jindy místo, kde začínáte. Důležité je, že pes nemusí být dokonalý, aby s vámi mohl na hory. Musí jen vědět, že tahání ho nikam neposune a že klidná chůze znamená, že jdete dál spolu.

Paměť v lese klame. Kdo si myslí, že si zapamatuje zatáčku potoka nebo shluk kamenů, obvykle je po pár stech metrech najde úplně jinde. Místo toho si terén aktivně čtěte: sledujte sklon svahu, směr odtoku vody, typ podloží a hustotu porostu. Stoupání a klesání udává směr hřebene, podle něj se dá držet linie. Když jdete po vrstevnici, držíte se ve stejné výšce a neztratíte přehled, zda stoupáte, nebo klesáte.

Zásadní je účel. Na jednodenní výlety po zpevněných cestách stačí nízká bota s měkkou podrážkou, která se dobře ohne. Do skal, na suťoviska nebo pro vícedenní přechody s batohem potřebujete pevnější podrážku, vyšší svršek a ochranu kotníku. Univerzální bota na všechno neexistuje a snaha koupit jedny na celý rok obvykle vede k tomu, že v horách kloužete a v nížině se vám noha paří.

Důležité je také osvětlení. Místo hledání vypínače na stěně si pořiďte malou baterku, kterou budete mít neustále na stejném místě – například v levé kapse spacáku nebo přivázanou k rámu postele. Když ji potřebujete, nahmatáte ji poslepu, protože víte, že tam je. Baterku nepoužívejte na svícení po celé místnosti, ale jen na krátký záblesk, abyste si potvrdili, že jste na správné trase. Šetříte baterii i noční klid ostatních.

Zkoušejte odpoledne a hlavně ve svahu V obchodě si botu neobouvejte vsedě. Stoupněte si, přeneste váhu na špičky a potom na paty. Pata musí být pevně usazená a nesmí se zvedat, jinak si při chůzi z kopce naděláte puchýře. Prsty se nesmí dotýkat špičky, když stojíte na rovném povrchu. Projděte se po schodech nebo po nakloněné ploše, pokud ji v prodejně mají. Zkuste i to, jak se bota chová, když do ní strčíte prstem ze strany – příliš měkká bočnice znamená, že noha bude po pár kilometrech „plavat".

Bez cest se neobejdete bez práce s mapou, i kdyby to byla jen schematická kresba na papíře. Zaznamenejte si, kudy jdete, a každou změnu směru si poznamenejte. Pokud narazíte na výrazný liniový prvek — potok, hřeben, okraj mladého porostu — použijte ho jako vodítko. Potok se dá sledovat po proudu, ale pozor: v hlubokém lese se může stáčet a vytvářet slepá ramena. Stejně tak se nevyplácí jít naslepo za zvěří; vyšlapané stezky zvěře často končí v houštině.

Typická chyba je spoléhat na to, že si vzpomenete, kde co leželo. Po únavě z túry a dvou pivech ve společné místnosti paměť zradí. Další častou chybou je nechat boty nebo hůlky uprostřed cesty. Právě o ně se v noci zakopává nejvíc. Všechno, co má ostré hrany nebo se dá shodit, patří pod postel nebo na jedno konkrétní místo u zdi, kam dosáhnete rukou, aniž byste museli našlapovat do neznáma.

Po koupi noste boty nejdřív na kratších procházkách, postupně přidávejte kilometry a zátěž. Pravidelně je čistěte, impregnujte podle materiálu a nechte volně uschnout, nikdy ne u topení. Pokud bota po prvním výšlapu sedí, netlačí a pata drží, máte vyhráno. Když i po několika výpravách vzniká otlak na stejném místě, botu raději vyměňte – žádná vložka to nespraví.