Než vyrazíte na pochod lesem, naučte se značit trasu

Základem je projít skříně, koše s textilem a krabice s doplňky. Staré tričko, punčochy, prostěradlo, kus kartonu, zbytek vlny nebo vázací páska vydrží víc, než se zdá. Než začnete stříhat, položte si vše na stůl a udělejte si hrubý nákres. Pomůže tužka a papír, ne hlava. Častá chyba je stříhat hned a pak zjistit, že látka chybí na záda nebo na rukávy. Vždy si nejdřív změřte obvod hlavy, hrudníku a délku od ramene k pasu.

Před startem si projděte trasu sami nebo pošlete dopředu jednoho člověka, který značky roznese a vrátí se. Zkontrolujte, že žádná značka nevede mimo cestu a že na křižovatkách nejsou dvě protichůdné. Vezměte si záložní sadu fáborků a zapisujte si orientační body — potok, pařez, vývrat. Když někdo zabloudí, ať zůstane na místě a volá, ne ať se snaží dojít sám. Jedna domluvená signalizace, třeba tři písknutí, zachrání víc času než hledání naslepo.

U všech šifer platí, že dítěti musíte dát jasná pravidla a jeden vzorový příklad. Pokud dítě udělá chybu, neopravujte ho hned. Nechte ho, ať přijde na to samo, nebo mu dejte nápovědu formou otázky: „Co myslíš, že by to mohlo být za písmeno?" Důležité je, aby šifra nebyla příliš dlouhá. První zpráva by měla mít maximálně tři až čtyři slova. Když dítě uspěje, pochvalte ho a nabídněte složitější variantu. Nikdy nepoužívejte šifru jako test nebo zkoušení. Je to hra, ne školní úloha.

Nejjednodušší je záměna písmen za čísla. Například A=1, B=2, C=3. Dítě dostane řadu čísel a přepisuje je na písmena. Vysvětlení je snadné: „Každé písmeno má své číslo, tvým úkolem je najít, které to je." Na začátek použijte krátká slova, třeba MÁMA nebo PES. Vyhněte se dlouhým slovům s diakritikou, která děti pletou. Typická chyba je, že dospělý zapomene říct, od kolika do kolika čísla jdou, nebo jestli se počítá od nuly. Dítě pak tápe a ztrácí motivaci.

Když se karty lepí na sebe, hra končí dřív než zač

Vzdálenost mezi značkami držte podle terénu. Na otevřené cestě stačí každých třicet až padesát kroků, v hustém lese nebo v kopci zkraťte rozestup na polovinu. Vždy se před odchodem domluvte, co znamená poslední značka před cílem — obvykle se dává jiná barva nebo tvar, aby bylo jasné, že už se nebloudí. Nikdo nesmí značení přesouvat ani přidávat vlastní, i když si myslí, že to pomůže.

Nakonec si dejte pozor na to, abyste šifru nepředávali dítěti hotovou, ale společně ji vytvořili. Dítě tak lépe pochopí princip. Můžete mu říct: „Vymysli zprávu a zašifruj ji pro mě." Tím se učí obě strany. Pokud dítěti šifra nejde, zkuste jiný typ. Ne každému sedne čísla nebo posun. Někdo má rád obrázky, jiný zase luštění přes zrcadlo. Hlavní je trpělivost a radost z objevu.

Když už děti ztrácejí energii, přejděte na klidnější činnost. Rozdejte jim křídy a nechte je nakreslit, co na dvorku vidí – strom, auto, mravence. Menší děti malují velké plochy, starší přidávají detaily a popisky. Nikdo nesoutěží, jen se tvoří. Pak společnými silami obrázky obejděte a každý řekne, co se mu povedlo. Tím se uzavře odpoledne bez pláče a s pocitem, že si každý našel to své. Příště si děti samy řeknou, co chtějí hrát, a vy už jen dohlédnete na pravidla a bezpečí.

Jak na to, aby šifra nebyla jen nudné počítání Dalším typem je čtení pozpátku. Napíšete slovo obráceně, například „AMAM" místo „MÁMA". Dítě musí slovo přečíst zleva doprava, ale uvědomit si, že je převrácené. Vysvětlete to tak, že si může slovo nejprve přepsat na papír a pak ho zkusit přečíst. U předškoláků je lepší použít obrázky místo písmen. Například místo slova slunce nakreslíte slunce a dítě hledá první písmeno. Tím se učí zvuková stavba slova. Pozor na to, že některé děti ještě neumí číst, takže šifra musí být vizuální.

Sedm her, které fungují i bez neustálého běhu 1. Stínová honička: Dvojice se drží za ruce. Jeden je lovec, druhý stín. Lovec se snaží šlápnout na stín partnera, ale nesmí se pustit. Po 30 sekundách si role vymění. Učte děti, že šlapat se má vedle nohy, ne na ni – jinak vznikají zbytečné konflikty.

Pochodová hra v lese vypadá jednoduše, dokud nestojíte na rozcestí a nevíte, kterou z pěti podobných cest jste přišli. Vyznačení trasy není formalita, ale základ, bez kterého se skupina rozpadne a hledání zabere víc času než samotná hra. Rozhodněte se předem, kdo ponese fáborky, kdo půjde první a kdo poslední. První kontroluje, že značení sedí, poslední ho sbírá, aby v lese nezůstal nepořádek.

Mezi oblíbené patří také šifra, kde každé písmeno posunete o určitý počet míst v abecedě. Třeba o dvě místa dopředu: A se změní na C, B na D. Vysvětlení: „Písmena se posunula, musíš je vrátit zpátky." Tento typ je vhodný pro děti, které už znají abecedu. Udělejte nejprve jednoduchý příklad společně a teprve pak nechte dítě pracovat samostatně. Častá chyba je, že dospělý zvolí příliš velký posun, například o deset míst, a dítě se v tom ztratí. Začněte od jedničky nebo dvojky.